Další vlna...

21. prosince 2011 v 22:07 | Lady Symphonia |  Pro ztracené duše
Přečetla jsem si několik článků… připadají mi jako přes kopírák nebo psané jedním a tím samým autorem. Vlastně všechno je to jako přes kopírák: noviny, rádio, Facebook, televize. Kde to není, jakoby to neexistovalo a přitom jen 10% ze všech těch lidí ví, co je to Občanské fórum. Jen tak zkušebně jsem se ptala v naší třídě, kde je nás 15 i se mnou to věděli tři lidi. Tři lidi! Dvanáct jich jen jako ovce sledují dav a přidávají se, aby se neřeklo.
Vlna na Facobooku
Zaslechla jsem i názor, že je to jako s naším hokejem.

Vyhráli jsme a hodně lidí, kteří se podívají na dva zápasy ročně, šli a slavili. Když si vezmete na, jak velkém to bylo náměstí a že pravých fandů byla jen čtvrtina, nepřijde vám to trochu líto?
Na druhou stranu, stále je mi víc příjemné chování v ovcí, než hyenismus médií. To je totiž ten pravý humus, který se jako neviditelný plášť snesl na naše ramena. "Kupte si knížku Václava Havla, máme dokumentární film o Václavu Havlovi, Václav Havel, Václav Havel…" i obchodní se na této "vlně", která jeho smrt vyvolala, sjíždějí, jak mohou. Hitem vánoc nebudou zlatá prasátka a dárečky, ale Václav Havel, protože na něm víc vydělají. Je to odporné a hnusí se mi to.

Netvrdím, že Václav Havel byl dokonalá osoba, udělal pár špatných kroků, ale kdo ne? Kdo může říct, že nikdy neudělal chybu, ať první hodí kamenem! Nehledím na Václava Havla jako na politika, dramatika, manžela… hledím na něj jako na celek. Koláč přece taky neposuzujete podle toho, jestli je tenhle kus drobenky lahodnější, než tamten. Zhodnotíte ho jako celek a jako celek mám Václava Havla ráda a ať mi nikdo netvrdí, že nic neudělal. Protože pak bych využila médií, ne těch českých, ale zahraničních. Když se na to podíváte, všude o něm mluví jako o Velkém Evropanovi a zase jen mi, když už můžeme mít další bod naší historie, na který můžeme být hrdí, ho haníme a zasypáváme diskuze nenávistnými vzkazy na jeho adresu.

Nezbývá nic jiného, než jen doufat, že se brzy chytnou zlatého pravidla: O mrtvých jen dobře. Nerada bych o vánocích po někom šla s pálkou.

Toliko asi můj názor a nyní, když jsem se tímto článkem přidala k vlně a jako ovce se zapojila do pochodu mohu pronést tak krásná slova: Pane Havle, nezapomeneme.
 

Dopisy z lásky? Ale neklam mě!

12. října 2011 v 16:59 | Lady Symphonia |  Pro ztracené duše
Vždycky jsem se tomu vysmívala… a jakpak by ne? Vždyť… dopis? Z lásky? Českou poštou? A to vůbec došel? Snad bych možná byla i ráda, kdyby nedošel a zůstal v těch hromadách papírů, které se na dobrých deset let ztratí, a pak se vrátí respondentům.

Sic je mou zálibou nořit se do slov, číst mezi řádky… vžívat se do pocitů autora… ale dopis? Číst zamilované SMSesky kamarádek, které mi je nacpali při hodinách před obličej nebo krátké vzkazy ve spěchu naškrábané na barevné lepící papírky. Přišlo mi to, tak nějak… normální, ale když sedím a znovu a znovu se nechám vtáhnout mezi důkladně vrytá slova na čistě bílém papíře, napadá mě hodně věcí… hodně důvod, proč ta slova skončila u mých nohou, mnoho důvodů proč je tam on vryl a také mnoho odpovědí, které bych mohla na oplátku do kusu papíru vrýt já a nechat je donést před jeho nohy jako poklonu veršům, které pro mě skládal a jako obrovské díky, že mi na chvíli dovolil pocit, že mě má někdo ve skutečnosti rád.

Když to čtu, je to jen slovo - mít rád. Říká se tak často, že ztratilo svůj pravý význam, hodnotu, která je ztracená v bezpočtu falešných vysloveních, která víc, než by byla druhým vyslechnuta a pochopena, byla oplacena ještě falešnějším smíchem a prostým já vím. Jak… egoistické. Já vím… ale jak lze vědět, že to myslí vážně, když to říká namísto ahoj, kterým by se rozloučil.

Mám tě rád, snad naschvál ta slova v dopise vyčuhují svou dokonalostí a tmavší barvou, když hrot propisky více přitiskl na papír. Jakoby chtěl, aby vyčnívala, aby se k nim mé oči znovu a znovu vraceli, četli si je pořád dokola, abych je viděla, i když se budu dívat jinam. Pokud to byl úmysl, vyhrál a já jako vždy zůstala na straně poražených… Dokázal svým důvtipem a poetickým podáních svých citů na mé tváři vykouzlit úsměv a zároveň i slzy v mých očí. Potěšil mě, ale zároveň přinutil litovat, to když jsem četla jeho poslední slova. Ty byli slabě, jakoby neměli být vidět… Vím, že nikdy nebudeme spolu. Nebyl si snad jistý, když je psal? A proč postrádají úhlednost zbylých slov?

Kladu si otázky, otázky o něm, o nás, ale nikoli o sobě. Sebe sám on také příliš nezmiňuje. Vždy mu byli bližší jiní, to na nich záleželo… a jednu dobu i na mě. A záleží stále? Tady jsou jeho slova zmatená a jejich význam mi stále uniká. Jsou ukryta za vodopádem slov, které na mě chrlí jako sopka lávu. Ano, pálí. Jsou jako uhlíky jednotlivě přikládány na kůži a když vyhasnou a jejich žár pomine, nahradí je jiné. I tady nade mnou zvítězil. Další bod pro něj… měla bych mu dělat čárky? Nebo snad zářezy… do svého srdce. Chtěl mi ho ukrást a já ho nechala, ať se snaží… byla to chyba? Nechat ho být?

Dostal se mi pod kůži a ani to mu nestačilo. Šel dál, tak jako vždycky. Věděl, co dělá, ale… tenkrát snad nevěděl, že nás to oba uvrhne do hlubin temných propastí a vystaví to nad námi strop, který už nikdy nepřekonáme. Jak snadné by bylo přestat, kdybych viděla ty části, které se nade mnou postupně skupily, spojovali se, ale byla jsem příliš slepá. Zahleděna sama do sebe… tak povrchní, až jsem odehnala všechny, kterým na mě záleželo… a co hůř, dělám to dodnes. Stále je odháním, bráním jim jít blíž a vystavuji kolem sebe hradby, ve kterých se trýzním sama, abych aspoň z části ochutnala svou vlastní medicínu… nebo aspoň tak mi to připadá. Mílím se? Dost možná, ale pokud to nevím já, tak kdo tedy?

Jsem...

21. září 2011 v 20:41 | Lady Symphonia |  Pro ztracené duše
Jsem tvář, co zavčas zmizí
Úvaha, nad kterou otázky visí
Múza, co šeptá ti slova
Naprosto neznámá osoba

Jsem matná vzpomínka
Jméno mé tajemné
Fráze podivná
Která se přeškrtne

Jsem vyhnanec, cizí osoba
Rodina mne odvrhla
Jsem dítě lomeno dospělí
To jsme to s osudem někam dotáhli

Jsem tajemná
Pro tebe neznámá
Jsem na fotkách dívka
Co ruka zakrývá

O mně nemluví
Pro ně jsem ztracená
Jsem ta cizí
Usměvavá holčina
 


Baletka

16. dubna 2011 v 16:38 | Lady Symphonia |  Pro ztracené duše
Menší vzpomínka na kamarádku.

Baletka

Ladným pohybem
Uchvátit svět
Jít za svým snem
A nevrátit se zpět.

Malé děvče,
princezna kouzelná
přání jediné
Chce být baletka.

Bláznivý sen
Jedno přání
Však volá jí zem
A vše je jen zdání.

Ladnost z ní sála,
Znovu se otáčí
Publikum jásá
Ona se pokloní.

Velký sen
Slavná baletka
Však volá ji zem
kytka uvadá.



Ladná otočka
Úsměvu zář
Už nebude baletka
Už nemá svatozář

Zašlá sláva
Zvadlý květ
Kdysi všem vládla
Patřil jí svět

Zlomená dívka
Stále vzpomíná.
Jediná otočka
Sen jí zničila.

Jediná otočka
Ošklivý pád.
Byla to kámoška
A každý ji měl rád.

Uvadlá květina
Mrtvá a nehybná.
Ale navždy bude má
Malá smutná baletka.

Ve vzpomínkách I. kapitola

6. dubna 2011 v 18:55 | Lady Symphonia |  Pro ztracené duše


Zapomeň, že tě líbal,
že se ti do očí díval,
zapomeň, že tě miloval,
že ti svou lásku sliboval,
zapomeň, že tu s tebou byl,
zapomeň, že ti ublížil.


Kapitola I. Dívka - anděl

Zapomínat je prý lidské. Je to součástí našeho života. Teda alespoň tak nám to paní učitelka vysvětlovala, když si nikdo ze třídy nemohl vybavit svoje první narozeniny ani první slůvka, díky kterým byli rodiče nejšťastnějšími osobami na světě. Pamatuju si, jak se nám to zoufale snažila vysvětlit, zatímco my jsme se dohadovali o tom, kdo co dokázal vyslovit první. K téhle vzpomínce se poslední dobou vracím velmi často, protože si kromě ní nepamatuji skoro nic. Nevím, jak se jmenuji, kde bydlím, kolik mi je, ani kde jsem. Nevím o sobě nic. Jsem jako prázdná kniha, kterou někdo otevřel uprostřed a začal psát, aniž by se zajímal o začátek. I kdybyste pak takovou knihu četli znova a znova, bude vám stále nějaká část chybět, a tak, jak by chyběl začátek čtenáři, mně chybí vzpomínky i identita. Všude jsem vedená jako Bezejmenná dívka a ani po týdnu usilovného snažení vyšetřovatelů a lékařů se nezdálo, že bych se měla jmenovat jinak.
Víte, já… Vážně jsem se snažila si vzpomenout, kdo jsem nebo proč jsem ležela bez dokladů sama na opuštěném místě se šrámem od kulky na hlavě, ale… nedokázala jsem to. Nedokázala jsem to ani po probděných nocích, hypnóze, ani podobných praktikách, kterých na mně uplatnili bezpočet. Popravdě, nejdřív jsem si myslela, že ti lidé, co se o mě starali, mě chtěli vrátit domů k rodičům, ale ukázalo se, že se ze mě snaží jen dostat podobu toho, kdo to udělal, jelikož mají podezření na to, že to mohl být člen místního "gangu", který leží policii i dalším bezpečnostním složkám hodně dlouho v žaludku. Bohužel, jakmile zjistili, že se ode mě nedozvědí nic víc, než jen obyčejné historky ze základní školy, jejich zájem hodně rychle opadl a oni mě nechali být. Všichni! Tedy já si myslela, že všichni, ale nebylo tomu tak. Jedna osoba. Malá figurka v tomhle celém uspěchaném světě se o mě starala. O ještě bezvýznamnější figurku, která by ani neměla žít.
Neznala jsem ho a on očividně neznal mě. Pravda, párkrát mi přinesl nějaké jídlo, zatímco se ze mě jeho kolega snažil cokoliv vymámit, ale to bylo vše. Moje chápání jeho osobnosti se změnilo až v den, kdy za mnou přišel lékař s noblesním úšklebkem a sdělil mi, ať se laskavě sbalím a odejdu. A já odešla a cestou od nemocnice narazila právě na něho. Seděl na lavičce, v ruce měl jedno kafe a vedle sebe druhé. Nervózně se usmál a jen co jsem od něj byla vzdálená pár metrů postavil se a vřele mě pozdravil, jako bychom byli dobří známí. Nechápala jsem jeho počínání a nechápu ho ani nyní. I když... Co bych za jednu hodinu pochopit mohla.
Zavrtěla jsem se a přitáhla si kolena blíž k bradě, zatímco jsem pohled upírala do tmou pohlcené zahrady patřící k domu mého zachránce Mr. Lawietta. To byla další věc, kterou jsem nechápala. Jak si mohl muž jako on dovolit takový dům a zahradu k tomu? Ne, ne, ne, bylo toho na mě moc. Všechno bylo moc rychlé, zbrklé a na můj stále ne příliš dobře fungující mozek i nelogické. Moje teorie a nápady postrádaly jakékoliv logické odůvodnění a já se ho stále snažila nalézt. Chtěla jsem něco vědět, ať už to bylo cokoliv, jelikož naprostá nevědomost toho, kde přesně jsem, kdo je můj zachránce, a proč se o mě stará, když mě nezná, byla frustrující. Byla jsem tak bezbarvá, když jsem nic nevěděla. Nemohla jsem se bránit. Neznala jsem svoje možnosti a hranice. Děsilo mě to.
"Řekni mi jen proč?" Zaslechla jsem slabě rozrušený hlas muže a hned se stáhla do kouta pokoje jako malé ustrašené zvířátko. "Proč se o ni staráš? K čemu ti to je?" Původce toho rozčíleného hlasu byl ke mně blíž. S každým slovem se přibližoval a s každým jeho slovem jsem prsty do nohou zarývala hlouběji a hlouběji, jen abych se schovala v tom nejtmavším stínu pokoje a nikdo mě nemohl najít.
"Damone, uklidni se!" Jeho hlas. Hlas toho, kdo mě zachránil. Hádal se s někým kvůli mně. Kvůli tomu, že mi pomohl. Cítila jsem se kvůli tomu ještě hůř než předtím. Nic nevím, nikoho neznám a ještě mezi někým vyvolávám sváry. Všem akorát překážím!
Dunivé bouchnutí dveří, které se mi ještě pár minut ozývalo v hlavě jako připomínka toho, že jsem zdroj něčí hádky, ve mně vyvolalo ještě vetší strach. Rukou jsem si povědomě otřela obličej, který byl k mému překvapení vlhký. Prohlédla jsem si ruku ve slabém měsíčním světle. Něco se na ní lesklo. Slzy! Popotáhla jsem nosem a již zřetelněji cítila, jak se mi další slzy valí z očí a pomalu stékají po tváři. Snažila jsem se všemožně utišit vzlyky, které se mi draly z hrdla pokaždé, když jsem se snažila nabrat do plic potřebný kyslík, ale stále se mi to nedařilo, až se nakonec dveře mého nového pokoje otevřely. Na podlahu tvořenou dřevěnými parketami a měkkým kobercem dopadlo oslnivé žluté světlo z osvětlené chodby před mým pokojem. Stáhla jsem se do kouta ještě víc a sledovala Johna á la mého zachránce, jak nahlíží do mého pokoje. Jeho oči prohledávaly každý kout, ale mě, díky tmě, která tu byla, neviděl. Znovu jsem popotáhla a Mr. Lawiettovi se podivně zkřivila tvář. Byl to napůl úsměv a z části i smutná grimasa, kterou jsem vídala u sestřiček, které mi ošetřovaly zranění na hlavě.
"Slyšela si to, co?" zeptal se a oči upíral do kouta, kde jsem byla, i když bylo jasné, že mě nemohl vidět. Po pár sekundách, kdy jsem mlčela a párkrát popotáhla, pustil kliku dveří a pomalým krokem se vydal ke mně. Sledovala jsem špičky jeho bot a stín, který se zároveň s ním pohyboval po pokoji a najednou si na něco vzpomněla.
Taky byla noc. Zima. Všude kolem byl sníh a koruny vysokých jehličnatých stromů se ohýbaly v prudkých náporech větru. Byla jsem na jednom místě. Nehýbala jsem se a sledovala to. Kroky muže, za nímž bylo oslnivé světlo, které mi bránilo zahlédnout jeho tvář, ale i tak jsem věděla, že bych se měla bát. Instinktivně jsem chtěla utéct, ale nemohla jsem se pohnout. Jako bych byla přikovaná, a když jsem se konečně chtěla zvednout k útěku, na něčem mi uklouzla noha a já byla zpět na tom samém místě. Muž se smál. Byl to krutý smích, takový, jaký mají vrahové, když chytí svou oběť a ta nemá kam utéct. Přesně tak jsem se cítila. Neměla jsem kam utéct. Nemohla jsem.
"Neeee! Už ne!" křičela jsem a hlavu si schovávala do dlaní, abych to neviděla. Abych si nevzpomněla. I když jsem byla v koutě vyhřátého pokoje, stále jsem měla pocit, jako by mě nenechavé pařáty zimy pořád objímaly a nechtěly mě pustit. Strach mnou otřásal ještě víc než zoufalý pláč, během kterého jsem jen s obtížemi dýchala.
"Co se stalo?" Zaslechla jsem vedle sebe jeho hlas a hned na to mě objaly i jeho ruce. Pevně mě držel za ramena a lehce se mnou zatřásl. Nereagovala jsem. Částí sebe jsem stále byla tam v té zimě s tím krutým mužem a jeho smích mi pořád zněl v hlavě. Byla to odporná ozvěna, která na mě pořád dotírala.
"No tak, holka, jsem tady," zatřásl se mnou znovu. "Tak se mnou mluv!" přidal na hlase a já si ještě připomněla jeho hádku s tím mužem, která se nestala zas tak dávno. Nanejvýš pár minut. Všechno se to teď ve mně mísilo a já měla pocit, že vybuchnu. A k tomu ten smích! Stále tam byl. Opakoval se a byl hlasitější.
"Ta nepromluví. Vzdej to." Pisklavý ženský hlas mě částečně probral z mého stavu, který se nedal nikterak popsat. Zvedla jsem hlavu ke dveřím, odkud hlas přišel. Stála tam mladá žena nebo spíš ještě studentka a za ní přibližně stejně starý kluk, jemuž na tváři pohrával pobavený úsměv. Smál se mi! Smál se mi přímo do očí.
"Co je?" Další otřes s mým tělem a já se tentokrát otočila na Johna, který si mě se strachem v očích prohlížel. Zamrkala jsem a trochu se od něj odtáhla, což vzhledem k tomu, že mi svíral ramena, šlo velmi těžko. Přerývavě jsem se nadechla.
"Byl tam," zašeptala jsem ustrašeným hlasem a podívala se mu do nic nechápajících očí.

Další články


Kam dál